Doba ledová 1,2

Manfred: Kde je to mrně?!
Diego: Ty ho nemáš?
oba: Side!

Sid: Hahá! Já jsem génius! Od teďka o mě mluvte jako o Sidovi, pánu plamenů.
Manfred: Hele, ty pane plamenů, hoří ti ocas.
(Sid začne pobíhat, Diego ho uhasí.)
Sid: Díky. A já ti od teďka budu říkat Diego, ...
Diego: ... pán tvého života a smrti!
Sid: Ooooh!
Diego: Nee. To byl jen vtip, ty malej nekňubo.

(Sjedou ledovou dráhu, nabourají se, Diego vyleze ze sněhu.)
Diego: Páni! Wow! Jo! Dáme si to ještě jednou?! Rgh! Echmechm! Řekni tomu mrněti, ať si dá pozor.

Sid: Naletěl!
(Manfred ho bouchne do hlavy, prcek se směje.)
Manfred: Nechceš toho nechat?
Diego: Udělej to znovu, líbí se mu to.
(Manfred ho znova vezme po hlavě.)
Manfred: Mě se to taky docela líbí.
Sid: (na Diega) Tumáš podrž si ho.
(Diego mu dá pěstí.)

Manfred: Podívej se mu do kalhot.
Sid: Co?
Manfred: No když se vydělá, kam to asi půjde?
Sid: Ti lidi jsou odporní.
Manfred: No tak dělej. Koukni se tam.
Sid: A proč se mám koukat já?
Manfred: Protože ty jsi ho chtěl vrátit! Protože seš malej, bezvýznamnej a protože jinak ti jednu vrazím!
Sid: A proč ještě?
Manfred: Tak dělej!

Manfred: Tady máš toho prcka. Vrátíme ho lidem.
Diego: Hmm.
Sid: Oooh, chudinka tygžík vyžlík učel tlamičku. Chuděrka naše mrňavá.
Manfred: Side, tygžík vyžlík půjde v čele.

Diego: Jsem Diego, příteli.
Manfred: Manfred. A nejsem tvůj přítel.

Diego: To mrně prosím, musím ho vrátit stádu.
Sid: Jó, dobrej pokus, křivozubko,
Diego: Říkáš, že jsem lhář.
Sid: To jsem neřek.
Diego: Ale myslel sis to.
Sid: To je hrozná kočka, čte myšlenky.

Manfred: Když si najdeš družku, máš jí být věrný. Ty navíc i vděčný. Teď už mi dej pokoj.